Poslední fotka

Ne, nebojte se, nerozhodl jsem se kvůli náhlé ztrátě motivace praštit ze dne na den s focením a věnovat se nějaké jiné zálibě, třeba filumenii. Ale rozhodl jsem se završit jeden zvláštní příběh, který s focením souvisí. V hlavní roli tohoto příběhu vystupuje foťák, který mám zafixovaný z dětství jako vlastně jediný model fotoaparátu, který jsem vídal v rukou svých rodičů, když fotograficky dokumentovali naše rodinné události: Naše FLEXARETA. V naší staňkovské rodině byl tak nějak odnepaměti, nejspíš ho pořídil můj dědeček kameník, jeden čas drobný živnostník a po celém Domažlicku známý výrobce pomníků, posléze podle oficiální ideologie vykořisťovatel (vždyť měl, považte, jednoho dělníka!) a ještě později vlastizrádce a nepřítel lidu (už ten fotoaparát byl podezřelý). Já už si pamatuji jako jediné fotografy, kteří tento starý rodinný přístroj používali, své rodiče.

Flexareta, elegantní legendární a ve velkém množství podobných rodin dlouhá léta přítomná dvouoká zrcadlovka (škoda, že "dvouoká bezzrcadlovka" je technický protimluv, mně by se podobný retrokoncept v době, která kroutí krkem i zrcadlovkám jednookým, docela líbil :-)). Horní objektiv sloužil jako hledáček, dolní objektiv pak pro vlastní přenos obrazu. Do přístroje se koukalo svrchu a obraz se zaostřoval na matnici uvnitř přístroje zaostřovacím kolem na přední straně foťáku. Naše rodinná varianta Flexarety by měla být těsně poválečná a fungovala na klasický svitkový film formátu 6x6. 

O pamětnících Vítězného února

Netuším, proč chodili dva, protože mluvil jen jeden z nich. Staří chlapi (ale taky jim mohlo být klidně jen padesát, svýma tehdejšíma necele čtrnáctiletýma očima jsem v nich už dávno viděl starce). V osmé třídě nám kvůli těm dvěma odpadla jedna únorová hodina chemie; ani mě tenkrát nenapadlo, že zrovna tenhle předmět bych mohl jednou vystudovat, natolik se mi zdál nezajímavý. Představili nám je jako pamětníky, kteří nám budou vyprávět o Vítězném únoru. Ale nepleťte si to, prosím, s Naganem, do něj v době událostí, o kterých měli pamětníci pamětničit, chybělo poctivé půlstoletí. 

"Tenkrát v únoru byla děsná zima, viď Franto?!" začal první, mluvnější pamětník. Nemluvný Franta se zamračil, vyšpulil pusu a několikrát horlivě přikývl. Během té náhradní pamětnické hodiny za hodinu začátečnické chemie sice neřekl ani slovo, ale přikývl ještě mnohokrát. Tenhle začátek si pamatuji přesně a víc už nic, protože mezi námi tehdy právě frčely piškvorky, ve kterých jsem byl opravdu dobrý a které bohužel při běžné hodině chemie moc provozovat nešly, ale při mimořádné hodině Vítězného února to šlo docela dobře. Pamětník nejspíš vyprávěl o tom, jak tehdy v Únoru v Praze se svými kumpány nadšeně vítali tzv. nenásilné převzetí moci ve státě a začátek proměny tradičně demokratické země (ale je vůbec možné krátké období 30 let, přervané navíc světovou válkou a Protektorátem, považovat za nějak významnou tradici?) v sovětský komunistický pašalík. 

Můj 17. listopad 1989 - 2.část

Pozn.: Tentokrát jsem si dovolil rozdělit článek na dvě části. V prvním díle jsme se v historicky přelomovém dni dostali až do časného pátečního odpoledne, kdy jsem se dozvěděl fajn novinu, že totiž mohu poprvé od začátku své vojny na celý víkend až do pondělního rána opustit kasárna. I když jsem oficiálně vojančil v pověstných Janovicích nad Úhlavou, v té době jsem s "trestnou četou" pobýval na brigádě v Dašicích u Pardubic, kde jsem tou dobou v tamějších kasárnách vykonával intelektuálně nepříliš náročnou práci s lopatou a krumpáčem na stavbě jakési silnice. Celý text první části si můžete přečíst na odkazu Můj 17. listopad 1989 - 1.část.

Z cesty do Prahy se mi v paměti moc informací neuchovalo, nejspíš proto, že jsem cestu bral pouze jako nutnou daň za vše, na co jsem se těšil. Pamatuji se jen na to, že jsem nikde nemusel na nic čekat, vše na sebe pěkně navazovalo a jediné, co jsem stihnul, byl nákup většího množství pardubických perníčků ve specializovaném stánku na jednom z nástupišť pardubického nádraží (předpokládám, že tento stánek již v těch místech dávno není), abych mohl své blízké náležitě originálně obdarovat a ještě v nich nenásilně uhnízdil myšlenku, že právě dlím v armádním rozjímání právě na Pardubicku. V Praze jsem byl cobydup. Na podvečerním nádraží byl ruch úměrný tomu, že začínal víkend, a na žádný dějinný zvrat to tedy zrovna nevypadalo. 

Vlastně si už ani nepamatuji, kde přesně jsme s mou tehdejší dívkou měli v Praze sraz; bylo to kdesi na Starém Městě, protože oblíbenému Václaváku a zejména nejoblíbenějšímu místu setkání "pod vocasem" jsem se snažil - zvlášť po ne tak starých zkušenostech z lednového Palachova týdne, kdy jsme se chodili na Václavák každý den proběhnout a jednou dokonce osprchovat - preventivně vyhnout. A kde jinde by se měl odehrát případný neřízený sběh lidu, ke kterému jsem se vážně nechtěl přichomýtnout v uniformě, protože jednak jsem se za ni z hloubi duše styděl a jednak pro takový případ uniforma představovala obrovskou míru nesvobody v konání. Dostat pár ran pendrekem či být zadržen jako civil bylo s možností totéž si vyzkoušet jako - jakkoli nedobrovolný - příslušník lidové armády opravdu nesrovnatelné, co se možných následků týče. 

Setkání po několika týdnech nebylo tak vřelé, jak jsem si představoval, nicméně tehdy jsem to ještě přičítal chladnému listopadovému počasí. Bloumali jsme po Starém Městě jako dva turisti: Staromák, Židovské město, Klementinum, Karlův most... Povídali jsme si o novinkách i o tom, co asi bude po vojně, ale bylo cítit, že to je ještě hodně daleko, naše vize o budoucnosti nejsou úplně přesvědčivé a cestou se ještě může stát všelicos. Když jsme procházeli kolem rotundy Nalezení svatého Kříže, napadlo mě, že když jsem v Praze, mohl bych cestou koupit nějaké dobré víno k půlkulatým narozeninám mé maminky. Venku ovšem kromě mrazivého povětří zuřil i "rozvinutý socialismus", takže o pátečním večeru nebylo ani v centru Prahy mnoho míst, kde by šlo sehnat něco podle mých představ. No a mě napadlo, že jsme kousek od Národní třídy, kde je slušné lahůdkářství, ve kterém bývá otevřeno až do večera, před vojnou jsem tam takhle nakupoval už několikrát.

Když jsme vstupovali do obchodu, Národní třída byla jako vymetená. Jenom sem tam pospíchala po chodníku nějaká postava s vyhrnutým límcem kamsi do tepla. Jindy všudypřítomné řinčení tramvají jako kdyby se někam odstěhovalo, bylo ticho a vzduchem poletovalo pár zbloudilých sněhových vloček. Když jsme asi za deset minut z obchodu vyšli i s narozeninovou lahví a prodavačka hned na námi zamkla, bylo ale úplně všechno jinak: Na ulici už byla spousta lidí, vzduchem létaly řízné povely a do prostoru Národní třídy najížděly další žlutobílé dodávky, ze kterých vyskakovali kluci přibližné mého tehdejšího věku, byli taky v uniformách (od té mé naštěstí dobře rozeznatelných) a rovnali se se svými štíty, helmami a dlouhými bílými obušky do kordónu napříč ulicí. Došlo nám, že blíž k centru nastávajícího konfliktu jsme se při tom svém bezcílném bloumání asi dostat nemohli. Dav, proti kterému se zátaras na Národní tvořil, sice ještě nebyl vidět, ale začal sem už zpoza Národního divadla doléhat klasický halas demonstrace. 

Co teď? Ještě před pár týdny bychom asi moc nepřemýšleli a jednoduše bychom se přidali jako už několikrát před tím. Jen ta moje zpropadená uniforma a vojenská knížka namísto slušného dokladu nebyly zrovna optimálním vybavením do podobné akce. Přiznávám, že mi letělo hlavou, kolik let natvrdo v nepříliš lázeňském vojenském zařízení můžu dostat za účast na demonstraci proti režimu, který na mně nedlouho před tím vynutil přísahu, že ho budu chránit. No a taky mi samozřejmě nebylo lhostejné, že v ohrožení nejsem sám, ono se úplně jinak uvažuje, když si člověk může dovolit myslet jenom za sebe a když je v tom namočený ještě někdo další. Hluk davu u Vltavy byl stále zřetelnější a vytvářený policejní kordón stále pevnější. Mela byla neodvratná.

Dohodli jsme se celkem rychle: Dneska tu bude husto a moje uniforma slibovala jedinečnou příležitost dostat naloženo pěkně z obou stran. Zkusíme zmizet. Ale kudy? Cesta, kterou jsme přišli, už nepřicházela v úvahu, tam budou za chvíli demonstranti. Další cesty byly zatarasené. Tak jsme si vzpomněli na přísloví "líná huba, holý neštěstí". Došli jsme až ke kordónu z plastových štítů, které budou už za chvíli v dlouhé nervózní interakci s čelem davu, na jeden z nich jsem zaťukal a zeptal se, jestli ještě můžeme projít, protože se potřebujeme dostat na nádraží. Dotyčný štítonoš si sice úplně jistý nebyl, podíval se na své sousedy vpravo i vlevo, ale nikdo se k odpovědi neměl. Bůhví, jaké tou dobou měli pokyny a jestli vůbec nějaké. Po chvíli váhání se v hradbě štítů objevila skulina. "Tak poďte, ale honem!" Poodhrnutá opona se za námi zase zavřela a pak už, myslím, moc lidí bez výprasku neprošlo. 

Docela by mě zajímalo, jestli tou dobou už běžely esenbácké kamery dokumentující zásah a jestli je tahle epizodka na nějakém starém záznamu. Každopádně jsme po vzoru Carrollovy Alenky prošli za zrcadlo, tvořené v tom okamžiku nesympatickými průhlednými štíty, a na poslední chvíli jsme tak opustili jeviště, na kterém mělo za pár chvil začít představení, nebo spíš zápas, ve kterém okamžitý vítěz paradoxně všechno prohrál. Na věčné časy (aspoň tedy doufám) a nikdy jinak!

Na nádraží jsme si zamávali, já pokračoval domů do Plzně a v půlnočních zprávách na nejmenované "štvavé" stanici (ty naše oficiální událost přešly tradičním lhaním) jsem se dozvěděl, co jsme oba tušili, totiž že si obě znesvářené strany večerní akce kupodivu nepadly do náruče, ale tekla krev. Po nervózní sobotě chudičké na věrohodné zprávy se pak v neděli spustily mediální tance kolem domněle ubitého studenta Martina Šmída a začalo být jasné, že tentokrát to bude všechno větší a významnější než při předchozích výprascích.

V pondělí ráno jsem se jen velmi neochotně vracel z opušťáku zpět ke své jednotce a k svému krumpáči. V Pardubicích na nádraží ještě v pět ráno neměli otevřený stánek s perníčky, ale trafika už otevřená byla a v ní byly za padesátník ke koupi i noviny, které o páteční demonstraci psaly úplně jinak, než se zatím psávalo. Skoupil jsem pro své "spolubojovníky" asi deset kousků tehdejší Mladé fronty, Svobodného slova a Lidové demokracie a ukázalo se to být prozíravé, protože ten den vůbec poprvé bylo v kasárnách k dispozici výhradně Rudé právo, protože se nás naši velitelé snažili chránit před zmatkem z přemíry informací.

Když jsem za dva týdny dostal další volno, bylo v podstatě po všem a po revoluci zvlášť. Podle dost syrových pravidel pozdějšího filmu Musíme si pomáhat jsme si tak nějak řekli "odpusťme si, co jsme si" a "nejsme jako oni". Už pár dní po 17. listopadu se začaly stírat rozdíly mezi těmi, kteří dostali na Národní třídě naloženo, a těmi, kteří nakládali. Velitel, který v pondělí po mém návratu běhal po baráku a křičel, že pojede do Prahy a všechny ty protestující studenty rozstřílí kulomety na kusy, za pár dní - když byla zrušena tzv. vedoucí úloha komunistické strany, jejímž byl samozřejmě členem - plakal dojetím, objímal se s ostatními a nadšeně řval "Kluci, vyhráli jsme!!!"  Ano, takhle my tu v naší malé České kotlince děláme revoluce a svět nás za to naoko obdivuje.

Není to zpětně nic moc pomyšlení, ale nejspíš kdybych tenkrát večer na Národní třídě zůstal napravo od policejního kordónu, snášel bych to ještě o dost hůř.

 

Můj 17. listopad 1989 - 1.část

Pozn.: Dnešní téma je o něco štěpnější, než se vejde do jediného článku, takže si snad teprve podruhé v historii svého blogu dovolím rozdělit text na dvě části. Snad by to nemělo moc vadit, když navíc v neděli kvůli speciálnímu slavnostnímu programu tohoto víkendu ohlášeně nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. 

Hodně lidí je přesvědčeno, že události, jichž se kdysi dávno osobně účastnili, mají v hlavě zafixované napořád a i po dlouhých létech by uspěli jako hodnověrní očití svědci. Nevím tedy, jak to máte vy ostatní, ale za sebe tomu nevěřím. Domnívám se, že paměť si po dlouhé době přesně vybavuje určité ostrůvky skutečnosti, které měla opravdu dobrý důvod uchovat, nicméně přesné propojení mezi těmito ostrůvky je už zamlženo dlouhým odstupem a pozdějšími událostmi a zkušenostmi. Vlastně si v hlavě daný příběh postupně nenápadně obrábíme, takže od hmotného těla toho, co se opravdu odehrálo, postupně odlétávají špony reality, které končí v prachu zátočin propojujících paměťové buňky. Jsem sice přesvědčený, že skutečnost je do posledního detailu schovaná a dobře uložená kdesi v "datovém skladu" naší paměti, odkud dokáže v nečekaných souvislostech vykukovat, až z toho pomyšlení, co všechno tam někde musí být, někdy bývá člověku ouzko, ale snaha cíleně nahlédnout do takového "skladu" mi trochu připomíná snahu jistého zeměměřiče K. dostat se k vrchnosti na místní zámek :-). Protože je ale důvodné podezření, že s postupujícím časem to bude spíš horší než lepší, řekl jsem si, že se k 35. výročí listopadových událostí pokusím aspoň zčásti a v bodech zrekonstruovat průběh svého 17. listopadu 1989. Byl to v tom roce pátek, na který navazoval víkend. Jak se ukázalo, můj první víkend po začátku povinné vojny, který jsem mohl strávit mimo zdi kasáren.

Jisté je, že ráno, dopoledne a časné odpoledne u mne toho dne proběhlo v Dašicích, což je obec kousek od Pardubic. V této nevelké obci kdysi sídlil vojenský útvar, ke kterému nás bylo asi dvacet vojáků základní služby s jedním důstojníkem odveleno na brigádu z našeho tehdejšího hlavního útvaru v Janovicích nad Úhlavou (jak byla skoro celá naše jednotka v den svátku 28. října při přesunu z Janovic do Dašic zatčena na plzeňském nádraží kvůli mému odznáčku v podobě československé vlajky, jsem kdysi na blogu napsal v článku O průšvihu s vlaječkou). Po ranním nástupu jsme se převlékli do "brigádnického", nafasovali jsme krumpáče a šli - s přestávkou na oběd - až cca do dvou odpoledne kopat výkopy pro novou silnici, po které se měla pohodlněji přemisťovat technika tehdejšího místního raketového útvaru. Mimochodem, tato pracovní zkušenost mi byla mnohokrát k užitku v okamžiku, kdy mě různí internetoví diskutéři v návalu zlosti nad našimi rozdílnými pohledy na svět posílali dělat konečně něco užitečného "k lopatě", protože jsem mohl kdykoli říct, že (pravděpodobně jejich) práci s lopatou a krumpáčem jsem už celkem v pohodě zvládl, takže je čas, aby teď oni předvedli, jak jsou schopni zvládnout tu moji.

U jednotky jsme byli dva absolventi VŠ a po práci jsme byli pozváni k našemu veliteli, který nám slavnostním hlasem oznámil, že jeden z nás bude moct odjet ještě dnes odpoledne na víkendový "opušťák" domů (na vojně jsme byli od 1. října a byla to naše první šance podívat se domů), ten druhý pojede příští víkend. Tak jsme si s kolegou na místě "střihli" a já vyhrál, což jsem tehdy bláhově považoval za úžasné štěstí. Mimochodem, přesně týden nato jsem musel své prvotní nadšení přehodnotit, protože původně "poražený" kolega o příštím víkendu zažil doma v Praze ty nejemotivnější okamžiky "sametové revoluce" osobně na Václaváku a na Letné, kdežto já byl tou dobou zavřený ve vymrzlém dašickém baráku s poblikávající televizní obrazovkou napájenou provizorně bůhvíodkud, protože se nás oduševnělí vojenští náčelníci snažili vypínáním elektrického proudu ochránit od vlastizrádného dění za kasárenskou zdí. Taktak jsem stihl připravit se na odpolední autobus do Pardubic a zavolat své tehdejší dívce do Prahy, že má zrušit všechny původní páteční plány, protože zcela mimořádně a neočekávaně přijedu do Prahy. Sice s ne takovým nadšením, jaké jsem si představoval (pravé důvody jsem pochopil o něco později), ale plány opravdu zrušila. Sraz jsme měli v pět na Starém Městě, kde jsme se měli domluvit, jestli máme nějakou šanci zůstat společně v Praze (to neklaplo) nebo budu večer pokračovat domů do Plzně. Nevýhoda byla, že jsem mohl na opušťák jet jen v uniformě, ve které jsem se mezi normálními lidmi cítil děsně a že jsem v pondělí ráno před zahájením směny musel být zase zpátky u své čety a u svého krumpáče. "A bacha, ať se k něčemu nepřimotáte, četaři Vápeníku!" pohrozil mi náš nadporučík. "Prej se má v Praze zase něco dít, řikali," dodal skoro šeptem.

Dostal jsem na cestu papír, že smím až do pondělního rána opustit svou posádku, a vydal jsem se vstříc dobrodružství normálního světa. Normálního? Byl přece teprve 17. listopad 1989 odpoledne...

Když jsem se v pondělí ráno hlásil zpátky do práce, všechno vypadalo na pohled stejně jako v pátek, ale ve skutečnosti už bylo všechno jinak. "Já to věděl, že vás nemám pouštět domů!" láteřil po pár dnech nadporučík. "Chvilku ho člověk pustí z očí a už je revoluce!!" :-)

(pokračování příště)

Teď už si můžete přečíst i pokračování v článku Můj 17. listopad 1989 - 2.část

O třech babiččiných spartakiádních knihách

Vzpomněl jsem si na to v sobotu, kdy jsem omylem přepnul na televizní program s přímým přenosem z Všesokolského sletu. V tu chvíli jako kdybych se přenesl mnoho let nazpátek a ve vzpomínkami  podivně rozladěném historickém trojzvuku let 1975, 1980 a 1985 se mi vybavily rozsáhlé televizní přenosy z "největšího svátku naší tělovýchovy" - spartakiády. Totiž - moje staňkovská babička byla založením sokolka, často vzpomínala na společné tělocvičné skladby i na to, jak "s děvčaty" kdysi vyhrála župní přebor v házené. Přestože jí komunistický režim opravdu vůbec nepřál, jako kdyby jí unikly podstatné ideologické rozdíly mezi sokolským sletem a spartakiádou; stačilo, že tam byli davové cvičících lidí, odehrávalo se to na obrovitém strahovském stadiónu a mluvilo se u toho slavnostně posazenými hlasy o vlastní výjimečnosti; spartakiádu prostě babička upřímně obdivovala (a automaticky předpokládala, že ostatní to mají podobně), byl to v jejích očích obrovský svátek, u kterého se za každou cenu musí všichni sejít a - když už sami nejsou aktivními cvičenci - zúčastnit se alespoň jako zapálení a hrdí diváci. V těch letních dnech, začasté prozářených a prohřátých silným červnovým sluncem, tedy celá naše rodina odpoledne opustila své jakkoli užitečné venkovní aktivity na staňkovské Kouzelné zahradě, zatemnili jsme okna obytné kuchyně, kde běžela televize, abychom dosáhli lepšího kontrastu, a sledovali jedno vystoupení za druhým od rozkošných předškolních dítek s maminkami až po odhodlané vojsko v bílých trenýrkách. S tím, že by si někdo z rodiny nechal přenos z významné akce ujít, se nepočítalo.

Páni, já vám dneska slyšel zpěvačku...

S touhle větou na rtech a pořád ještě trochu v tranzu přišel onehdy, tuším že někdy ve druháku, na jaře 1986, v noci na kolej můj kamarád a kolejní spolubydlící Jirka. Takového jsme ho neznali, protože měl pověst sžíravého kritika, který na kultuře všeho druhu začasté nenechával nit suchou, pro ostré slovo nešel daleko a jeho odsudky bývaly trefné, přesně formulované a vypointované a mířily přesně "na komoru"; PRÁSK!! a bylo po umělci. Většinou nám po svých četných návratech z koncertů, z divadel, výstav či kin podal naprosto přesný "šaldovský" výklad toho, co zažil, přičemž příslušní umělci z ozvěny jeho slov museli mít škytavku na stovky mil daleko, ale tentokrát jen omámeně prošel kolem a bez bližších komentářů, na které jsme se těšívali, se zavřel na pokoji. Teprve postupně jsme z něho vymámili aspoň základní informace. "Někde to mám napsaný," zahledal po kapsách jméno, které jsme chtěli slyšet, protože když to kritikovi jeho typu vyrazí dech, musí to být opravdu NECO. A NĚKDO. "Nějaká Bára Basiková!" slyšel jsem z jeho úst poprvé to jméno.  

Abychom se přesvědčili, jestli to ze strany našeho kamaráda nebyla jen náhlá kritická indispozice, což se zvláště u mladé, pohledné a energií nabité zpěvačky nabízelo, protože i nesmlouvaví kritici mohou být za určitých okolností - vezme-li se to za ten správný konec - snadno ovlivnitelní, šli jsme se pak na "nový objev" podívat na koncert nového jazzrockového uskupení známého kytaristy Pražského výběru Michala Pavlíčka pod výbušným názvem STROMBOLI, ale chtě-nechtě jsme museli dát F.X.Jirkovi za pravdu: Něco takového se opravdu neslyší a nevidí často a pokud můžu soudit, za dobu, co jsem na světě, jsem v našich zeměpisných šířkách a délkách něco takového zaznamenal poprvé a zatím naposledy, a to jsem se mnoho let docela intenzivně rozhlížel a naslouchal (pravda, poslední roky už to tak intenzivní rozhlížení není a rozhodně mi v soudobé muzice dávno ujel vlak, ale to je, myslím, celkem přirozený vývoj), ale nic dalšího podobného se ke mně ani nedoneslo.

 

Palachův týden v lednu 1989

Individuální lidská paměť je, řekl bych, pěkně děravé nádobí. Soudím tak podle toho, že když jsem si řekl, že bych přece mohl jako očitý svědek událostí Palachova týdne v lednu 1989 na Václavském náměstí aspoň neoficiálně na tomto blogu napsat své svědectví jako malé připomenutí doby (naštěstí) dávno minulé, ukázalo se, že většina událostí těch několika dnů mi splývá v jeden nevábný studený kydanec bez viditelnější struktury. Protože jsem si nepsal deník a blogy tenkrát byly ještě dávno na houbách, zachovalo se mi v příslušných paměťových přihrádkách jen pár obrazů, odlesků skutečnosti, na které se navíc nemůžu stoprocentně spolehnout, i když ego se něčemu takovému vzpírá: Já si to přece všechno dobře pamatuju! snaží se ego překřičet kritický rozum, který se na každou "přesnou" vzpomínku starou 35 let dívá s apriorním podezřením. Nebylo to celé jinak, jinde, s někým jiným a vůbec - o něčem jiném? Nedotvořil jsem si náhodou mezery v objektivních faktech lepidlem mýtu, kterému jsem uvěřil? Všechno to je možné, a i proto když narazím na někoho, kde sebevědomě vypráví každičký detail o událostech starých dlouhá desetiletí, mám tendenci brát jeho detailní očité svědectví s rezervou. Ale zkusím aspoň pár střípků, které mi v paměti přece jen uvízly. Možná ty střípky spolu nebudou tvořit moc logický celek, ale nic lepšího na dané téma nabídnout nemohu:

1. K prvnímu dni palachiády jsme se dostali jako slepý k fujaře: Byla totiž neděle 15. ledna a my jsme se se spolubydlícím z koleje rozhodli, že půjdeme na Václavák do kina, protože v té době v Praze běžel populární Filmový festival pracujících, kde byly na programu tehdy doslova nevídané filmové kusy. Směřovali jsme, tuším, na skvělý film režiséra Rolanda Joffé Mise do kina Blaník v horní části Václaváku kousek od sochy svatého Václava. Hned když jsme vystoupili z metra, bylo jasné, že se ten den bude odehrávat další větší střet lidí především z neoficiálních (disidentských) struktur s komunistickou mocí. Když jsme viděli, že jde do tuhého a mezi účastníky jsme rozeznávali staré známé (ovšem nepovolené) tváře, raději jsme popoběhli, a byli tak v kině mezi prvními. Film byl krásný, ale jen pár metrů od nás za zdí právě probíhal násilný zákrok proti demonstraci.

O erotickém kombajnu

Když jsme si po příchodu na plzeňské gymnázium měli vybrat druhý jazyk (prvním samozřejmě byla neohrozitelně ruština, kterou jsme měli povinně všichni), zjistili jsme, že - ač byl tak nazýván - nebyl úplně volitelný. Mohli jsme si vybrat z němčiny, francouzštiny a angličtiny, ale když jsem si oficiálně vybral angličtinu, dozvěděl jsem se, že si nás tenhle jazyk vybralo moc, takže někteří z nás musí vzít zavděk jinou řečí, a já - protože doposud nemám žádné anglické základy (na základce jsme sice měli nějakou dobu zájmový kroužek angličtiny, ale ten byl ředitelem školy po pár měsících zrušen, protože skupinové zaujetí pro kapitalistický jazyk na konci 70. let smrdělo přinejmenším neloajálností, ne-li rovnou odbojem) angličtinu prostě mít nemůžu. Jak v mém případě dopadne zápas mezi němčinou a francouzštinou bylo předem jasné; ve Francii jsem sice nikdy nebyl, ale slova jako Paříž, Provence nebo Burgundsko mi zněly podobně libozvučně jako proud mně dosud zcela neznámého románského jazyka, rozhodně líp než Berlín, Hindenburg nebo Volkswagen. A tak jsem se ve svých 14 letech začal učit francouzsky podle školních učebnic, které u mých pozdějších francouzských přátel vyvolaly bouře nadšení, protože v nich např. objevili gramatiku, kterou sami vůbec neovládali a kterou - podle jejich slov - prakticky používal jen jeden výstřední poslanec, který to ovšem měl jako svou image a všichni si ho podle toho pamatovali (asi jako kdyby u nás někdo ve svých projevech začal masivně používat přechodníky).

Z mého pražského skriptoria

Kdysi jsem to v jedné facebookové diskusi pořádně schytal od dávné blogové známé, se kterou jsme skoro vždy byli (a nadále jsme) na názorové kordy, jakmile šlo o nějaké společenské nebo politické téma, že se mi to snadno mluví, když jsem "tak zazobanej, že si můžu jezdit do Japonska", takže se pak logicky nedokážu vcítit do pozice lidí, kteří se jen taktak protloukají, pročež mají logicky zdravé a pokrokové názory, které jsou samozřejmě v protikladu s těmi mými odpudivými. Musel jsem se tehdy jen usmát a vzpomenout si na své "vědecké období", kdy jsem byl postgraduálním studentem a zároveň pracovníkem Akademie věd. Dva a půl roku jsem tehdy fungoval všelijak, za svůj mládenecký pronajatý pokojík jsem dal "větší půlku" platu a ta druhá, menší, pokryla jen to opravdu nejnutnější, takže nějaká větší povyražení prakticky nepřicházela v úvahu a žil jsem vcelku asketickým životem, jak se na začínajícího vědce sluší a patří. 

K mým tehdejším koníčkům patřily mince, tedy ani tak ne mince samotné, na které se ze skromného vyvědátorovaného výdělku pochopitelně nedostávalo, jako spíš nejrůznější informace o nich. Stal jsem se tenkrát členem České numismatické společnosti, protože na jejím tehdejším ústředí v Podolí byla skvostně vybavená knihovna, kde bylo možné najít a vypůjčit si spoustu tematické literatury z celého světa a občas se přimotat do zajímavé odborné diskuse s opravdu slavnými českými numismatiky, o kterých se dnes člověk dozvídá už jen v dějepisu a z wikipedie, kteří si k tehdejšímu knihovníkovi, "sekretáři" a vůbec dobré duši společnosti, panu Bošinovi, chodili popovídat a popít kávu.

Haléře měnové reformy 1953

Letos na přelomu května a června uplynulo kulatých 70 let od komunistické měnové reformy. Její příprava i systém utajení (znáte to, u nás se všechno hned rozkecá) byly svým způsobem jedinečné, byť v důsledku tato akce ožebračila spoustu lidí a dokonce vyvolala první masivnější protirežimní nepokoje (např. v Plzni) v "lidově-demokratickém" (rozuměj komunistickém) táboře. Dohromady je to komplexní historické, sociologické, politologické i ekonomické téma, které by vydalo na několik disertačních prací, natožpak odlehčených blogových článků. Nemám zdaleka takovou ctižádost a ani potřebnou erudici, abych se do něčeho takového pustil. Můžu ale něco říct k jednomu dílčímu tématu, které přispělo jako jeden z mnoha dílků do celkové dobové skládanky: Jak byla vyrobena sada úplně nových mincí, které po vyhlášení reformy nahradily doslova ze dne na den (no dobře, tak ve skutečnosti "ze dne na čtyři dny", protože základní výměna hotovosti probíhala první čtyři červnové dny) předchozí ražby? Zároveň se zmíním o několika zajímavůstkách, které jsou s těmito ražbami spojené a které možná nejsou všeobecně tak známé. 

Tak tady máte kompletní sadu všech mincí, které zahájily svou celkem dlouhou kariéru právě úderem 1. června 1953. Pěkně zleva doprava haléř, tříhaléř, pětihaléř, desetihaléř a pětadvacetihaléř, všechno poctivě ročník 1953, abyste si nestěžovali na nedostatečnou autenticitu. 

 

O odtesaném nápisu

V pohádce by se možná řeklo: Bylo - nebylo, dávno tomu, ale zas ne tak dávno, aby se na to zapomnělo. V Plzni v 80. letech 20. století se postavila mimo jiné nová moderní budova pro Krajskou správu policie, které se tehdy ovšem ještě říkalo Sbor národní bezpečnosti, zkráceně SNB. Protože šlo o veřejnou budovu, i v jejím případě si zákon vymiňoval, aby 4 procenta rozpočtu byla věnována umění, což v kombinaci s faktem, že SNB byla organizací velmi těsně spjatou s tehdejší politickou mocí, vyústilo v instalaci několika plastik, které byly tématem dost poplatné době. Na trachytové plastice přímo před vchodem do budovy se tak zaskvěly nejenom plameny, ve kterých shoří vše, co se příčí pokroku, klopotně spějícímu k nastolení "nejspravedlivějšího společenského zřízení", ale i nápis deklamující jeden z tehdejších základních ústavních postulátů: VŠECHNA MOC PATŘÍ PRACUJÍCÍMU LIDU, což sice znělo honosně, leč ve skutečnosti šlo o pouhou floskuli, protože tehdy vládnoucí režim se pracujícím lidem sice rád oháněl ve svých vznešeně frázovitých proslovech, ale velký praktický odraz v realitě u normálních pracujících lidí to věru nemělo.

Zatímco hesla na papírových či látkových transparentech (o heslech vtištěných stálým opakováním do hlav obyvatel ani nemluvě) se dají celkem snadno zlikvidovat a nahradit jinými, u nápisů tesaných do poctivého kamene dá taková likvidace docela práci: zmuchlat a zahodit se to nedá, nehoří to a ani rozbít to na cucky kladivem není úplně snadné. Leč, doba a její další směřování se na přelomu let 1989/90 zásadním způsobem změnily, celou - navíc téměř novou a jistě nelacinou - kamennou plastiku sochaře Zdeňka Jílka si nikdo vyhodit netroufal, přece jen šlo o umělecké dílo a zrovinka vládlo v mnoha praktických věcech dost omezující heslo "nejsme jako oni", a tak někoho odpovědného napadlo v historii už mnohokrát aplikované řešení: Zpozdilý nápis je třeba odtesat! Nic nového pod sluncem, stalo se to i mnohem vznešenějším slovům, pokud se dostala do rozporu se soudobými idejemi a jejich hlasateli.

Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda?

Ten zážitek jsem během let dokonale vytěsnil. Až letos, když začal mediální cvrkot kolem 110. výročí úmrtí legendární dvojice Hanč - Vrbata během mezinárodního (původně) padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích na hřebenech jen na první pohled mírumilovných Krkonoš a podpořilo ho i uvedení (a ocenění) filmu Poslední závod, se mi ta vzpomínka vyvalila odkudsi z opravdu velké hloubky. Když jsem totiž sledoval dramatický závěr tragického příběhu, který se odehrával v krkonošské vánici, pořád jsem si říkal, že mi ty mrazivé a větrné záběry něco připomínají. A už vím co: Sám jsem totiž něco podobného - naštěstí bez toho ošklivého konce - kdysi zažil. Nakonec se tenkrát nikomu nic nestalo, ale to byla spíš shoda okolností než projev nějaké zákonitosti nebo něčí konkrétní zásluha. Zaděláno na úhlednou zprávu v černé kronice bezesporu bylo. 

Součástí mých středních i vysokých studií bylo i několik tzv. zimních výcvikových kurzů. To se prostě vždycky asi na týden odjelo někam na hory a tam se dovádělo zčásti na sjezdových lyžích a částečně na běžkách. No, dovádělo... ono dost záleželo na tom, jak byl člověk s lyžemi sžitý, a to já - při svém všeobecně odmítavém vztahu ke sportům, pro něž je podmínkou voda ve kterémkoli skupenství - opravdu nebyl.

Na jednom takovém pobytu jsme kromě každodenního tréninku a několika vložených sjezdových i běžeckých závodů absolvovali jako nesporný vrchol programu i hřebenovou túru. Startovali jsme z Labské boudy a opravdu už dnes nevím, kudy jsme pokračovali a kam jsme si přáli dojet. Vzhledem k tomu, že výlet byl naplánovaný na celý den, troufali jsme si asi dojet daleko. Před startem jsme se rozdělili na tři výkonnostní družstva: Jednička byla určená těm, kteří lyžovali závodně, ve dvojce byli "ti normální" a ve trojce "dřeva". Pro účely sjezdového lyžování jsem byl jasná trojka, protože jsem nikdy nenašel ani nejmenší zalíbení ve šněrování semtam sjezdovkou a byl jsem ve své počínající dospělosti poctivým začátečníkem. Ale ježdění na běžkách odněkud někam mi na rozdíl od neustálého vyjíždění a sjíždění stejného kopce dávalo docela smysl a i ve vloženém běžeckém závodě jsem nečekaně zabodoval, tak jsem mohl optimisticky pomýšlet na druhé družstvo. Trojkařů ale bylo málo, tak jsem "tým dřev" pro hřebenovou túru ochotně doplnil a přihodil vlastní polínko.

O neplaveckém disidentovi

Když čas od času přijde řeč na plavání a já konstatuji, že plavat neumím, většinou to vzbudí překvapené reakce. Spousta lidí se domnívá, že precizní systém školní výuky plavání v normalizačním Československu neměl žádné mezery, kterými by bylo možné proklouznout. Jak mám vůči tehdejšímu husákovskému režimu plnou nůši zásadních výhrad, systém výuky plavání byl, myslím, opravdu efektivní, částečně i proto, že byl založen na vojensky pojatém přístupu: "Nedrškuj a plav, výmluvy se předem zamítají, žádné omluvenky neplatí a na to, že se ti něco nelíbí, není nikdo zvědavej!" Z hlediska dnešních všudypřítomných osobnostních a jiných práv je to samozřejmě ve zpětném pohledu běs a hrůza, ale výkon různých rozhodnutí a nařízení takový přístup samozřejmě ve spoustě ohledů podstatně zjednodušuje. Kdo se chtěl vymknout organizačně skoro dokonalému systému plaveckého vzdělávání, musel projevit dlouhodobé odhodlání, úskočnost a notnou dávku fantazie, vlastně se vyčlenit ze slušné společnosti a stát jakýmsi neplaveckým disidentem.

Že ze mě nebude druhý Michael Phelps (i když tehdy spíš ještě Mark Spitz) bylo jasné celkem záhy: Nějakou dobu jsem byl jako dítě nucen chodit na kurzy plavání do plzeňských Městských lázní a byly to pro mě tak nepříjemné zážitky a semeniště stresu (dodnes cítím v nose hnusně vlhký pach teplé dezinfikované vody, kterým byly celé lázně prodchnuté), že zatímco dnes kolem zdevastované plzeňské lázeňské budovy chodí spousta pamětníků s nostalgickou slzou v oku, já té budově tajně strouhám mrkvičku, protože jsem přesvědčen, že za příkoří, kterých se na mé dětské psýše dopustila, si podobný osud zaslouží. 

Na základce, tam se šlo na plavání dohromady snad jen dvakrát a dodneška mám schovanou žákovskou knížku z páté třídy, dokumentující moje plavecké úspěchy: Mezi spoustou jedniček z normálních předmětů se totiž rozšafně po sultánském způsobu kulatí pětka z plavání, navíc doprovázená poznámkou, že jsem se společně s dalšími spolužáky navzdory přísnému zákazu pokoušel nahlédnout do holčičí šatny.

Kanada z Nagana s chutí vajíčkových chlebíčků

Sportovní kanál České televize dával teď vždy přesně po 25 letech kompletní záznamy hokejových zápasů českého reprezentačního týmu z olympiády 1998 v japonském Naganu. Napřed zápas s Finskem, pak s Kazachstánem, poslední zápas ve skupině s Ruskem, úžasné čtvrtfinále s USA, včera nezapomenutelné semifinále s Kanadou a zítra - na závěr - slavné finále proti Rusku, které českým hokejistům přineslo památné zlaté medaile. Některé ty zápasy jsem teď s odstupem času viděl úplně poprvé. Např. úvodní vítězný zápas proti Finsku (skončil 3:0) probíhal v době, kdy jsem měl jakousi zásadní a neodkladnou prezentaci pro tehdejší manažery Komerční banky v jejím školicím zařízení v Libohošti, kde jsme samozřejmě během prezentace hokej sledovat nemohli, ale kolega v zákulisí měl ucho na tranzistoráku a do konferenční místnosti nám k projektoru signalizoval napřed jeden, pak dva a nakonec tři prsty. Symbolem celé té hokejové olympijské parády pro mě tehdy ovšem byl zápas s Kanadou. Díky aktuálním jubilejním záznamům jsem měl příležitost si zpětně připomenout, kde jsem byl a co jsem dělal v době, kdy Hašek, Jágr, Reichel a spol. bojovali o historický triumf.  

Vraťme se tedy do února roku 1998. Teprve před pár měsíci - po čtyřech nadmíru intenzivních letech - jsem praštil s báječným povoláním učitele přírodních věd na plzeňském gymnáziu. Řekl jsem si po vzoru Monty Pythonů klasické "a teď něco úplně jiného" a šel jsem budovat síť firemních bankéřů do pražské komerčky. Bydlel jsem v Rokycanech, odkud jsem v tu dobu každé ráno jezdil vlakem do Prahy na Poříčí, kde jsme měli kanceláře. A protože jsem většinou ráno nestíhal snídat (což se mi mimochodem děje dodneška), čas od času jsem si zašel do tamního lahůdkářství na oblíbený chlebíček s vajíčkem (ano, to je takový ten nezdravý s vejcem natvrdo zalitým majonézou a zapošitým plátkem šunky). Takové chlebíčky se dělaly leckde, ale právě v uzounké nudli lahůdkářství na Poříčí měli snad nejchutnější. Ještě dnes se mi při té živé představě spouštějí všechny skutečné i domnělé chuťové buňky.

Právě dnes, před třiceti lety...

Tu svéráznou formulaci z názvu článku, myslím, si někteří z vás budou pamatovat, protože ji docela často používala Svobodná Evropa ve svém "štvavém vysílání" do socialistického Československa. Československa, které pád svého socialistického adjektiva přežilo jen o dva roky a "právě dnes, před třiceti lety" se definitivně rozpadlo. A mně se vybavilo pár vzpomínek na tu noc, kdy nejenže nový rok střídal ten starý, jak to bývá o silvestrovské noci běžné a jak to proběhlo naposledy právě včera, ale kdy zároveň nový stát střídal ten starý, což už si člověk mockrát za život nevyzkouší.

Do silvestrovského večera roku 1992 jsem vstupoval jako svobodný muž, vědecký pracovník Akademie věd, Plzeňák bydlící přes týden v Praze a občan Československa. Během následujících několika měsíců se všechny tyhle docela podstatné životní atributy změnily: Občanství jako první ještě téže noci (o té jediné změně jsem už o silvestru věděl), vědě jsem dal košem v dubnu, svatbu jsem měl v srpnu a hned poté jsem se přestěhoval do Rokycan. Ze zpětného pohledu celkem přelomový rok, z původního způsobu života prakticky nezůstal kámen na kameni. 

Silvestrovskou noc jsem tehdy prožil v jednom plzeňském neveřejném klubu, do kterého jsem byl pozván. Klub byl ve starodávných upravených sklepních prostorách přímo na plzeňském náměstí a sešlo se v něm jen pár přátel, přičemž hlavním bodem programu pro mne byl kromě přivítání nového roku zcela vážný pohovor ze strany mé nastávající manželky (to jsme ale tehdy ještě netušili), která na mě měla připravenou asi stovku zásadních otázek, aby se na základě mých odpovědí rozhodla, jestli jsem jako partner perspektivní a důvěryhodný nebo ne. Znáte mě - když se mě někdo na něco se zájmem ptá, těší mě odpovídat, tedy jsem odpovídal a odpovídal, zčásti vážně, zčásti s nadsázkou, ale asi - podle toho, jak se další události odehrály - jsem tehdy pohovorem prošel. Každopádně jsem se proodpovídal k silvestrovské půlnoci.

O nepořízených povodňových fotkách

K dvacetiletému výročí historicky největších zaznamenaných povodní v českých zemích se v médiích o překot objevují nové a nové emotivní fotky konzervující tehdejší různorodé a neobyčejné příběhy lidí, budov i krajiny. V renomovaných galeriích i jen tak na úřadech nebo na náměstích či městských chodnících se pořádají připomínkové výstavy typu "jak to u nás vypadalo, když byla všude voda". A já musím občas odpovídat známým na prostou a logickou otázku: "Jak to, že ty, takový nadšený fotograf, žádné fotky z té pohnuté a vykolejené doby neukazuješ?" Odpověď je jednoduchá: Žádné moje fotky z povodně totiž neexistují, protože jsem je neměl čím pořídit.

Nebojte, nebudu znovu opakovat vyprávění o své asi nejdelší a nejdobrodružnější noci v životě, tedy o povodňové noci z 12. na 13. srpna 2002. Ostatně právě před pěti lety jsem k 15. výročí takový podrobný vzpomínkový text napsal a můžete si ho přečít pěkně "v suchu domova" v článku Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova. Jen vysvětlím, jak to bylo s tím tehdejším focením:

 

O posledním závodě

Rozhodně se nemohu považovat za soutěživého člověka. Naopak, nad těmi lidmi z mého okolí, kteří byli ochotni se i při prázdninovém večerním přáteláčku kvůli tomu, jestli byl míč(ek) v autu nebo v hřišti, zcela vážně porvat, jsem se vždy jen usmíval a přemýšlel o pošetilostech našeho světa. Ale jeden tradiční "závod" jsem opakovaně a dokonce na veřejnosti podstupoval řadu let. Šlo o nikým nevyhlášený souboj o to, kdo jako první dorazí ze staňkovského nádraží od vlaku k hlavní silnici.

Tohoto závodu jsem se začal účastnit už jako školák, který každé páteční odpoledne co nejrychleji sbalil svých pár drobností a vyrazil z Plzně za staňkovskou babičkou a dědečkem. Ti, kdo jsou dnes rozmazleni jízdami v pohodlném a jen pár lidmi zaplněném vláčku, by nejspíš byli z tehdejšího cestování rozpačití: Když jste totiž vyjížděli z Plzně tzv. "první čtyřkou", což byl vlak, kterým se z práce každý den po šichtě vracely stovky Škodováků, bylo výhrou se do vlaku vůbec vecpat a ti méně průbojní pravidelně zůstávali čekat na perónu škodovácké zastávky Plzeň - Skvrňany na druhou šanci v o maličko volnější "druhé čtyřce". I když mnozí cestující povystupovali v dřívějších zastávkách, i tak do Staňkova vždy dorazil mohutný houf lidí pospíchajících co nejkratší a nejrychlejší cestou směrem k domovu a vytouženému volnému víkendu. No a já zjistil, že mě baví snažit se všechny ty spěchající staňkovské cestující na asi tříminutové "trati" z nádraží k silnici předcházet, prohnat se kolem nich tím nejrychlejším možným krokem (pozor, popobíhání by bylo proti "pravidlům"!) a pomyslnou cílovou pásku u tabule s programem místního kina protnout vítězně v čele spěchající smečky.

O průšvihu s vlaječkou

Přiznávám, nejsem zrovna ten typ, který se rád viditelně identifikuje s nějakou skupinou. Nezdobím si své fotografie na sociálních sítích tu francouzskými, ondyno tibetskými, dnes zase ukrajinskými vlaječkami, abych dal najevo svou sounáležitost s těmi, kdo jsou právě terorizováni, pronásledováni nebo odněkud vyháněni. Považuji takovou sounáležitost víc za věc vnitřního nastavení a ne vnějšího označení. Nerozumějte mi, prosím, špatně: Vůbec se proti takovému označování nevyhraňuji, nikomu ho nevyčítám, neznevažuji ho, ani netvrdím, že můj postup je správnější. Jen to prostě sám nedělám, protože mi to není vlastní.

Jsem fanouškem mnoha různých sportů, ale z představy, že bych si na sebe měl obléknout dres klubu či reprezentace, kterým fandím, mi naskakuje upřímná vyrážka. Ano, rád si při dobré příležitosti zajdu zafandit do nějakého sportbaru či na náměstí, ale kdyby podmínkou vstupu byl dres, vlajka nebo jiné identifikační propriety, šel bych se radši projít kolem řeky nebo jel domů dělat něco užitečnějšího. "Dresaři" by mě museli vzít takového, jaký chci být, jinak se bez společné emoce obejdu. Asi by si ťukali na čelo, že netoužím na první pohled patřit do takového fajn společenství, ale pokud to bude jejich čelo a ne moje, jejich právo na ťukání jim rozhodně nebudu upírat.

Vzpomínám si ale na situaci, kdy jsem se podobným způsobem naprosto cíleně a s chutí ozdobil. Bylo to na konci října 1989, já byl právě na vojně a dostal jsem za úkol pokud možno bez průšvihu a bez vzbuzení nepatřičné pozornosti přepravit rotu zvlčilých vojáků vlakem z "domovských" Janovic nad Úhlavou na místo, kde jsme měli pár týdnů brigádničit - do obce Dašice poblíž Pardubic. Svou uniformu četaře absolventa jsem tenkrát na počest výročí založení Československa 28. října (to byl za socialismu takový trochu trpěný a radši moc nepřipomínaný den) vyzdobil na hrudi poblíž srdce odznakem v podobě naší státní vlajky. Netušil jsem ovšem, co tímhle malým soukromým vzdorem (listopadovému převratu v rigidní socialistické realitě v té době ještě moc nenasvědčovalo, přestože kalendářně už měl být na dohled) způsobím za poprask.  

O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

O studiích v Oxfordu

Nedlouho poté, co jsem se z vojny vrátil do své tehdejší práce v jednom nejmenovaném výzkumném ústavu, se za mnou v laborce zastavil můj vedoucí. Už to mi mělo být podezřelé, protože se to nestávalo často. Asi si ode mne jako od nadějné mladé vědecké síly leccos sliboval, ale zatím jsme na sebe neměli moc času: Před vojnou jsem pobýval v práci pouhý měsíc, a nemělo tedy smysl rozjíždět nějaké významnější aktivity, protože kdyby mě pak při šturmu přejeli tankem, zapomněl bych se včas zbavit odjištěného granátu nebo bych vlastní neopatrností rozcinkl ampulku s nervově paralytickou látkou, obtížně by se mi na ně navazovalo.

"Mám pro tebe úžasnou zprávu," řekl mi šéf hlasem plným tajemství a oči mu plály potlačovaným nadšením. "Pojedeš do Oxfordu!!" skoro vykřikl. Vida - a to jsem si myslel, že Vánoce strávím v rodinném kruhu klidným sledováním českých pohádek, a člověk aby pomalu místo toho začal trénovat na osmiveslici pod Vyšehradem, aby mohl přispět k dalšímu slavnému vítězství nad odvěkými rivaly z Cambridge. Při představě, kterak v tílku se znakem koleje vesluji v rytmu kormidelníkových výkřiků v oxfordské angličtině, jsem se musel chtě-nechtě zasmát, což mého vedoucího znejistilo, protože asi čekal slavnostnější a vděčnější reakci. 

Ukázalo se, že v těsně posametověrevolučním nadšení pro Československo a člověka jménem Vaklaf Cháfel vyčlenila oxfordská univerzita ze svých přebytků pro země třetího světa jedno postgraduální anorganicko-chemické místo pro vybraného adepta z Československa, které nabídla zdejší vědecké obci. Jak ale bývá zvykem, svázala tuto úžasnou nabídku tolika rozličnými podmínkami různého stupně obskurnosti, že když se daly české anorganické hlavy dohromady, zjistily, že podmínky jakžtakž splňuji pouze já, když se tedy asi do týdne naučím obstojně anglicky. Výsledkem byla velká pravděpodobnost přijetí, jen se muselo jednat rychle, tj. do následujícího dne. Když druhý den ráno odkabelogramuji na Oxford zprávu: YES STOP VAPENIK, mohl jsem začít shánět oxfordský slovník a veslo.